pátek 10. října 2014

Nebesa

Jsem.
zmatená, unavená, tuhle a tamhle sklíčená, lhostejná a chvílemi šťastná či blažená, chcete-li. Odpusťte mi, zlámané paprsky a papírové lodičky na okně. Mysl mám samý zmatek, kam mu utéct, nevím; cesty pryč jsou zmateny taky a stejně vedou k novému, neprozkoumanému stupni entropie.
Mám čas a touhu dýchat. Číst. Špinit papíry tuší a akvarely, to jsem přece chtěla. Tak rychle se staly některé chvíle minulostí; pomuchlanou minulostí uvízlou v hudbě; vzpomínkami na zelený koberec a na ni, skloněnou, soustředěnou, snící. Čas je tak závratný společník. Všichni asi máme, co si zasloužíme.
A přece je svět sladký jako bezinková limonáda. Nepřipouštím si možnost, že by mohl být jiný; a to je způsob, kterým přežívám.