sobota 21. března 2015

Občas mám chuť vytěsnat z hlavy lyriku a postavit se pevně na obě nohy. Být na chvíli konkrétní. Trochu víc dýchat, jíst jablka, kouřit a slunit se. A mezitím dělat ty věci, které dělám neustále, ale bohužel ne ve skutečnosti. Dotýkám se prsty něčí šíje, zatímco ve skutečnosti se choulím v křesle, nechávám si od cizích lidí kupovat pivo a zarytě mlčím. A přitom je to všechno tady, na dosah. Nenávidím svou bezmocnost. Neschopnost vymazat z hlavy to, co se v ní přemílá, nebo to přenést do skutečných rozměrů. Nezmůžu se sebou nic.
Slova se mi v náručí zmítají a odmítají tvořit věty. Pořád se pro něco trápím, a přece mám ráda svůj život. Je plný lidí a jejich hezkých vůní a důvěrností. Když má můj kamarád hlínu za nehty, vím, že se předchozí večer doma přehraboval v květináčích, a díky tomu uvědomění ho mám o kousíček radši. Některé lidi je hezké mít nablízku a jiné bolí nemít. Mám ale za kým jezdit vlakem.
Nosím kratší sukně, vyšší platformy, ale jsem zaškatulkovaná v bezelstné skromnosti. Jak je to unylé, jak mě to nebaví, neumět být a žít. Ve vzteku sunu nábytek, abych vytvořila dojem většího prostoru - protože stěny pokoje se na mě valí a není tu místa k hnutí, tolik struktur, tolik barev. Zdá se mi všeho příliš, přestože je tu díky prázdnotě tak hlasitá ozvěna.
A pojednou se neozývá nic a vše je potichu.
Protože někdo plánuje vraždu. Možná jsem to já?


středa 25. února 2015

Insomnie

Noc? V nedohlednu. Svěží, téměř neznatelná vůně a pohled na bělostné povlečení. Spí. Já nesním, bdím a blouzím; mé noci jsou těžkopádné; všechny tužby a strachy se zde slučují v jednu pomíjivou, ale vždy se vracející insomnii. V myšlenkách se stále vracím - jsou to čtyři roky; čtyři měsíce; čtyři dny. Čas utíká mezi prsty, mezi zuby, mezi kotníky, proplouvá, tiše, nenávratně, každou vteřinu je svět blíž svému konci, a stejně tak já.
Chci jen zase slyšet ten divný hlas a necítit se sama.


čtvrtek 15. ledna 2015

Naděje

Byla to slova, co mě držela vzhůru?
Tisíce mi jich proplouvala před očima. A nebylo se kam schovat, stejně si mě našla; a to ticho, to proklaté ticho viselo ve vzduchu a slova kvetla.
zastav mě! zadrž mě! mluv se mnou! mluv tiše, šeptem, pokračuj, nepřestávej...






pátek 21. listopadu 2014

Probuzení

Spočítej mi znamínka
zahraj mi na klavír
a obejmi mě a zeptej se, odkdy mám kostnatá ramena. A proč? A proč nemám zorničky a proč se utopily v nějaké modré duhovce, která možná byla moje a možná ne.
A proč mám samé modré myšlenky a probouzím se tak těžce, a proč můj dech sípá?
Proč se nezeptáš a neobejmeš a nezahraješ a nespočítáš, kde jsi, když chci vyprávět. Aha? - nevím, kdo jsi, proč tě oslovuji a proč k tobě mluvím, když neexistuješ. Ale jsi šťastný, protože chci, aby byli lidi šťastní. Udělala bych pro štěstí hodně věcí.
Myslím že jsem introvert a že si toho lidi všimli. Tolik bych toho chtěla říct, někde někdy někomu, ale není čas, není odvaha a nakonec není ani smysl. Je mlha, ruce prokřehlé a rty odkrvené, slunce je pryč a chudobná je melancholie, která mi svírá plíce. Ohluchla jsem, oslepla jsem, zmrzla jsem.
Na shledanou, světlé noci.



pátek 10. října 2014

Nebesa

Jsem.
zmatená, unavená, tuhle a tamhle sklíčená, lhostejná a chvílemi šťastná či blažená, chcete-li. Odpusťte mi, zlámané paprsky a papírové lodičky na okně. Mysl mám samý zmatek, kam mu utéct, nevím; cesty pryč jsou zmateny taky a stejně vedou k novému, neprozkoumanému stupni entropie.
Mám čas a touhu dýchat. Číst. Špinit papíry tuší a akvarely, to jsem přece chtěla. Tak rychle se staly některé chvíle minulostí; pomuchlanou minulostí uvízlou v hudbě; vzpomínkami na zelený koberec a na ni, skloněnou, soustředěnou, snící. Čas je tak závratný společník. Všichni asi máme, co si zasloužíme.
A přece je svět sladký jako bezinková limonáda. Nepřipouštím si možnost, že by mohl být jiný; a to je způsob, kterým přežívám.


pondělí 21. července 2014

Krajka

Zmítám se ve zmatku. Nevím ani, jak svůj život slovy uchopit; můj život je kokosové mýdlo, deštník s volánky, manželská postel, a je bílý, je bílý jako peří, a je voňavý jako knížka, jako broskve, pivoňkový parfém, nasáklý v mém důlku v klíční kosti. Můj život je svazek levandule, cappuccino, barva za nehty; můj život je nyní takový a nemohla jsem si přát nic lepšího. Všechny pokojové květiny převezené ze starého bytu obnovily jako na povel svůj růst, a ty, o kterých jsem nevěděla, že kvetou, rozkvetly. Hlas se v novém bytě rozléhá; a v mém pokoji nasládle voní starý bílý nábytek.
Za pět dní mám narozeniny a pomalu nevím, kolik je mi let - cítím se být dospělejší (nikoli starší), než je mému věku dáno, a cítím se být nevinnější, než je mu dovoleno. Nevím ani, co slavím, protože za ten den nemůžu vděčit sobě.

Chybí mi objetí přítelkyně. Obecně jsem trochu ošizena o společnost. Mlhavě sním o nových známých - snad přátelích - o společnosti a všudypřítomností, která s ní souvisí. Zatím se jen těším z představ každodenního výtvarna, vůní tiskařských barev, poměřování proporcí, palet a dějin umění. Zapletla jsem se do toho a zamilovala jsem se do toho.
Bylo mi požehnáno učit se umění. Nemohu už být klidnější a šťastnější.
Bůh ví, že vlastně mohu - a chystám se být.



pátek 2. května 2014

Obrys

Čtu Nesnesitelnou lehkost bytí, jejíž název mi bude z nějakého důvodu asi už navždy brát dech. A taky čtu spoustu dalších knih. Nemám v životě nic společenského na práci, a tak tedy čtu a pak taky ležím na obrácené straně vany, pozoruju své nohy; v takové chvíli nastává pocit smíření s vlastním tělem; jak by jinak, když se mi naskytuje do výhledu. Učím se francouzštinu, voda chladne, pěna vyprchává a zůstala jsem tu zase jen já, mokro a pokusy o napodobení francouzského přízvuku. Schovávám se ve své ohrádce - a tou nejmenší je koupelna provoněná růžovým šamponem - i když je svět venku nádherný, protože mám stále pocit, že nemám správné místo; ani můj pokoj mě už nepřijímá. Cítím se v něm dobře, jen když je vyvětráno.

Tranquille - klidný
Jsem klidná? Myslím, že umím být. Můj klid je omamný a přivozuje pocit uchopitelnosti myšlenek a taky zamilovanosti. Jsem zamilovaná, troufnu si říci - ne do osoby, nýbrž do její představy, vzpomínky a pár střípků tvořících osobnost. Vteřinu po vteřině toužím ty vzpomínky znovu spatřit a přikovat si k nohám zátěž hmotné reality. A tak počítám dny -
osm do zhmotnění výše zmíněného. Košíček s třešňovým krémem.
A padesát sedm do chvíle, kdy nadobro opustím své šesté bydliště a začnu žít příběh číslo sedm,
okamžiky ubíhají a jiné jsou závratně blízko - jak je to vůbec možné. Stěhujeme se prý večer posledního dne školy - s termínem je všechno tak děsivě skutečné - i ten byt se širokými okny, patnáct minut jízdy tramvají od Václavského náměstí. Nevím, jestli mě takové skutečnosti svazují nebo osvobozují . Mám ale pocit, jako by mé šťastné Já způsobovalo jen zmatek. Je to tedy sobecké, a kdo sobecký býti nechce, musí pohlížet na přítomnost jako na minulost. 
Ale voda už je studená a nohy zábnou. Jen šeřík stále tak fialově voní.