Venku je opět nádherně, ale já se dnes před světem schovávám pod dekou a čtu. Je tolik vět a odstavců, které mi musí projít životem, že už nechci mrhat časem. A sedět ve všední odpoledne na lavičce pod kvetoucím stromem ve společnosti včel a slunce je tak romantické. Škoda jen, že se postavy z mých knih s nikým neztotožňují.
To mě odvádí ke skutečnosti, že jsem ku smutné příležitosti úmrtí paní Woolfové rozčetla Mezi akty, nezklamaná očekáváním, že její tvorba bude stejně něžná jako byl výraz v její tváři. Výraz patřící člověku, který vidí a cítí víc a jinak než jiní, mě nepřestává zkrátka okouzlovat. Nemůžu se dočkat, až budu tuhle knihu držet v rukou ve vlaku; příští týden budu poprvé po přijímacích zkouškách zase v Praze, v tom nádherném městě červených střech. Často myslívám na svou dosud poslední a zatím nejkrásnější cestu; jak se v lednu s nohama nataženýma přes uličku vracím domů, koukajíc z okna na zimní slunce cítím lehkost, a jen očekávání, jak všechno dopadne, mi trochu cuchá nervy. Byla jsem v tu chvíli šťastná bez výhrad a proto se k tomu v myšlenkách ráda vracím. Zde, doma, je totiž šedivo a lidé pláčou.
Asi bych chtěla říct, že štěstí vždy doprovází stín - ale dokud ho bereme na vědomí, nemůžeme dosáhnout toho, čeho bychom chtěli. Když neočekáváme, že o něco zakopneme, není nutno dívat se pod nohy, a to nám umožňuje pozorovat mraky. Přemýšlet o krásném je důležité.
