Krajka

Zmítám se ve zmatku. Nevím ani, jak svůj život slovy uchopit; můj život je kokosové mýdlo, deštník s volánky, manželská postel, a je bílý, je bílý jako peří, a je voňavý jako knížka, jako broskve, pivoňkový parfém, nasáklý v mém důlku v klíční kosti. Můj život je svazek levandule, cappuccino, barva za nehty; můj život je nyní takový a nemohla jsem si přát nic lepšího. Všechny pokojové květiny převezené ze starého bytu obnovily jako na povel svůj růst, a ty, o kterých jsem nevěděla, že kvetou, rozkvetly. Hlas se v novém bytě rozléhá; a v mém pokoji nasládle voní starý bílý nábytek.
Za pět dní mám narozeniny a pomalu nevím, kolik je mi let - cítím se být dospělejší (nikoli starší), než je mému věku dáno, a cítím se být nevinnější, než je mu dovoleno. Nevím ani, co slavím, protože za ten den nemůžu vděčit sobě.

Chybí mi objetí přítelkyně. Obecně jsem trochu ošizena o společnost. Mlhavě sním o nových známých - snad přátelích - o společnosti a všudypřítomností, která s ní souvisí. Zatím se jen těším z představ každodenního výtvarna, vůní tiskařských barev, poměřování proporcí, palet a dějin umění. Zapletla jsem se do toho a zamilovala jsem se do toho.
Bylo mi požehnáno učit se umění. Nemohu už být klidnější a šťastnější.
Bůh ví, že vlastně mohu - a chystám se být.