něžnosti

Občas mám chuť vytěsnat z hlavy lyriku a postavit se pevně na obě nohy. Být na chvíli konkrétní. Trochu víc dýchat, jíst jablka, kouřit a slunit se. A mezitím dělat ty věci, které dělám neustále, ale bohužel ne ve skutečnosti. Dotýkám se prsty něčí šíje, zatímco ve skutečnosti se choulím v křesle, nechávám si od cizích lidí kupovat pivo a zarytě mlčím. A přitom je to všechno tady, na dosah. Nenávidím svou bezmocnost. Neschopnost vymazat z hlavy to, co se v ní přemílá, nebo to přenést do skutečných rozměrů. Nezmůžu se sebou nic.
Slova se mi v náručí zmítají a odmítají tvořit věty. Pořád se pro něco trápím, a přece mám ráda svůj život. Je plný lidí a jejich hezkých vůní a důvěrností. Když má můj kamarád hlínu za nehty, vím, že se předchozí večer doma přehraboval v květináčích, a díky tomu uvědomění ho mám o kousíček radši. Některé lidi je hezké mít nablízku a jiné bolí nemít. Mám ale za kým jezdit vlakem.
Nosím kratší sukně, vyšší platformy, ale jsem zaškatulkovaná v bezelstné skromnosti. Jak je to unylé, jak mě to nebaví, neumět být a žít. Ve vzteku sunu nábytek, abych vytvořila dojem většího prostoru - protože stěny pokoje se na mě valí a není tu místa k hnutí, tolik struktur, tolik barev. Zdá se mi všeho příliš, přestože je tu díky prázdnotě tak hlasitá ozvěna.
A pojednou se neozývá nic a vše je potichu.
Protože někdo plánuje vraždu. Možná jsem to já?