Pomíjivost

Jak slunce přeteklo přes okraj okna, v první řadě jsem se (ne tak úplně nelítostně) rozloučila s vlasy a nechala je zamést spolu se vším, co je staré. A abych spustila nové, začala jsem psát, od začátku, bez závazků. (já a blog máme rádi volnost)

Mám tedy krátké vlasy a oko na punčoše. Ráda přijímám lásku a sama bych ji chtěla někomu dát. Ale raději sním, sním o bezprostřednosti a křehkosti sympatií a o jiskření v konečcích prstů. Sloupávám si lak z nehtů a jsem příliš hrdá na to, abych se lidem omlouvala, pokud to není nutné. (Stejně nemám pocit, že by to někdy oceňovali.)  Miluju malování bez hranic a bez kontur. Fotím na analogové foťáky a pak zapomínám vyvolat filmy. Mám ráda pivoňky, krájím si pomeranče na kolečka a to vůbec není podstatné. Jen se snažím ze střípků poskládat osobu, kterou jsem; jsem to já, s modrýma očima a rovnými řasami, i s těmi pivoňkami, které budu dávat do vázy na podlaze pokoje, co má bílé zdi a ještě není můj. Má oblíbená kniha je Pěna dní, protože číst ji je jako poskládat zrcadlo z kapek rosy. Mám ráda křehkosti a v křehkostech chci žít.
Ostatně mám pocit, že je spousta věcí, které bych o sobě mohla povědět; ale zatím neznám toho, kdo by si to rád poslechl, ne z toho správného důvodu. Donedávna jsem měla dojem, že jsem poněkud povrchní, ale upustila jsem od toho, jen mám sklony k představám bláhové dokonalosti.
Pro tohle i pro spoustu dalšího nechávám střepy střepama a svůj první článek v této krátké ušmudlané formě.
Neloučím se... jsem Elsie