Obrys

Čtu Nesnesitelnou lehkost bytí, jejíž název mi bude z nějakého důvodu asi už navždy brát dech. A taky čtu spoustu dalších knih. Nemám v životě nic společenského na práci, a tak tedy čtu a pak taky ležím na obrácené straně vany, pozoruju své nohy; v takové chvíli nastává pocit smíření s vlastním tělem; jak by jinak, když se mi naskytuje do výhledu. Učím se francouzštinu, voda chladne, pěna vyprchává a zůstala jsem tu zase jen já, mokro a pokusy o napodobení francouzského přízvuku. Schovávám se ve své ohrádce - a tou nejmenší je koupelna provoněná růžovým šamponem - i když je svět venku nádherný, protože mám stále pocit, že nemám správné místo; ani můj pokoj mě už nepřijímá. Cítím se v něm dobře, jen když je vyvětráno.

Tranquille - klidný

Jsem klidná? Myslím, že umím být. Můj klid je omamný a přivozuje pocit uchopitelnosti myšlenek a taky zamilovanosti. Jsem zamilovaná, troufnu si říci - ne do osoby, nýbrž do její představy, vzpomínky a pár střípků tvořících osobnost. Vteřinu po vteřině toužím ty vzpomínky znovu spatřit a přikovat si k nohám zátěž hmotné reality. A tak počítám dny -

osm do zhmotnění výše zmíněného. Košíček s třešňovým krémem.

A padesát sedm do chvíle, kdy nadobro opustím své šesté bydliště a začnu žít příběh číslo sedm,

okamžiky ubíhají a jiné jsou závratně blízko - jak je to vůbec možné. Stěhujeme se prý večer posledního dne školy - s termínem je všechno tak děsivě skutečné - i ten byt se širokými okny, patnáct minut jízdy tramvají od Václavského náměstí. Nevím, jestli mě takové skutečnosti svazují nebo osvobozují . Mám ale pocit, jako by mé šťastné Já způsobovalo jen zmatek. Je to tedy sobecké, a kdo sobecký býti nechce, musí pohlížet na přítomnost jako na minulost. 

Ale voda už je studená a nohy zábnou. Jen šeřík stále tak fialově voní.