zahraj mi na klavír
a obejmi mě a zeptej se, odkdy mám kostnatá ramena. A proč? A proč nemám zorničky a proč se utopily v nějaké modré duhovce, která možná byla moje a možná ne.
A proč mám samé modré myšlenky a probouzím se tak těžce, a proč můj dech sípá?
Proč se nezeptáš a neobejmeš a nezahraješ a nespočítáš, kde jsi, když chci vyprávět. Aha? - nevím, kdo jsi, proč tě oslovuji a proč k tobě mluvím, když neexistuješ. Ale jsi šťastný, protože chci, aby byli lidi šťastní. Udělala bych pro štěstí hodně věcí.
Myslím že jsem introvert a že si toho lidi všimli. Tolik bych toho chtěla říct, někde někdy někomu, ale není čas, není odvaha a nakonec není ani smysl. Je mlha, ruce prokřehlé a rty odkrvené, slunce je pryč a chudobná je melancholie, která mi svírá plíce. Ohluchla jsem, oslepla jsem, zmrzla jsem.
Na shledanou, světlé noci.
tohle je moc krásný
OdpovědětVymazatneskutečnost v tolika málo řádcích.
OdpovědětVymazatuzdravuješ mi srdce.
"A proč mám samé modré myšlenky a probouzím se tak těžce, a proč můj dech sípá?
OdpovědětVymazatProč se nezeptáš a neobejmeš a nezahraješ a nespočítáš, kde jsi, když chci vyprávět." - Právě teď, protože mi melancholie také zahalila srdce, plíce i všechny tepny...
lidé se hodně ptají a málo chtějí vědět, pak zjistím že mluvím víc než chci a zbytečně protože se dívají za mě.
OdpovědětVymazatzajímalo by mě jaké to je dívat se na svět modrýma očima.
Něco ve mně chce teď plakat i smát.
OdpovědětVymazat